(NE)OBYČEJNÍ: Záleží mi na tom, aby z mých žáků autoškolu každý dokončil, říká instruktor Bohumil Vítek

Bodrý chlapík, kterého si oblíbilo mnoho jeho studentů, přistupuje nejprve k rozhovoru do rubriky (Ne)obyčejní rezervovaně. „Nechci být za žádnou celebritu,“ brání se naoko. Po ujištění, že se ničeho nemusí bát, se spustí lavina nadšeného vyprávění, ze kterého je zřejmé, že Bohumil Vítek se pro autoškolu opravdu narodil.  

V rámci rodinné tradice měl přesto v mládí blízko k zemědělství. „Dělal jsem v Ivančicích zemědělskou školu v oboru mechanizace a tak nějak automaticky se očekávalo, že po vojně nastoupím do družstva,“ popisuje. Už na střední škole si udělal první řidičské oprávnění. „Na každou jízdu s traktorem jsem se těšil, byl to pro mě šťastný den,“ vzpomíná s úsměvem.   

Jenže právě na základním vojenském výcviku naplno přičichl k instruktorství a do dnešních dní ho to nepřestalo bavit.  Po absolvování přijímače totiž fungoval jako instruktor krátkodobých kurzů na vojně, kde se jeho vlohy pro tuto práci již naplno projevovaly. Asi bylo jeho osudem, že se během opušťáku náhodně potkal s pánem, který shodou okolností pracoval v autoškole a sháněl řidiče pro brance na vojenský výcvik, a to rodáka z Ústí u Větrného Jeníkova zaujalo.

To by bylo sice fajn, ale co bude dál? Zemědělství, tak jak velela rodinná tradice, nebo nová láska autoškola? „V tom vznikl problém, který musel řešit vedoucí autoškoly společně s předsedou družstva až na úrovni okresu,“ popisuje trampoty tehdejší doby. Nakonec došlo ke kompromisu. Spočíval v tom, že Vítek bude pro JZD připravovat zemědělské odborníky – traktoristy. „Díky této dohodě mě nakonec pustili a do tehdy jediné jihlavské autoškoly jsem skutečně nastoupil.“ 

Za desítky let mu rukama prošlo množství studentů, z ulice na něj do vozidla autoškoly mává téměř „každý druhý“. „Tváře si pamatuji, jména už tolik ne.“ Za svou kariéru prošel prakticky všechny řidičské skupiny, od zmiňovaných zemědělských vozidel připravoval uchazeče o oprávnění na motocykly i nákladní auta.

Do práce se každé ráno těším, důležitá je ale trpělivost a houževnatost

Hlavní náplní však byla skupina B, kterou jako jedinou vyučuje i v současné době. „Za tu dobu, co dělám v autoškole, jsem snad vystřídal všechny typy škodovek. Rozdíl mezi nynějšími auty s pěkným prostředím, klimatizací a veškerým komfortem, je například oproti staré stopětce samozřejmě veliký,“ porovnává.

Zajímá mě, zda Bohumila Vítka práce instruktora baví a naplňuje i po tolika letech. „Baví mě stále, zvlášť když to baví i žáky,“ odpovídá. „K tomu je ale potřeba ty žáky vést a směrovat. Někdy to není jednoduché, protože častokrát je pro ně těžké se osamostatnit, aby se rozhodovali sami za sebe. Ale o to větší radost pak mám, když i přes problémy se dotyčný dokáže vše naučit a řidičák udělat.“

Sympatický respondent dále poukazuje na to, že tato práce rozhodně není pro každého. „Znal jsem hodně lidí, kteří začali, ale také brzo skončili. Je to hodně náročné a složité, když k tomu nejsou velké předpoklady. U této práce je důležitá trpělivost, houževnatost a individuální péče,“ přemítá Vítek, který si později ke svému dosavadnímu vzdělání dodělal i pedagogické minimum.

V minulosti nastaly dva momenty, kdy instruktor uvažoval, že z prostředí autoškoly odejde. „Nakonec z toho sešlo a rozhodně nelituji, že jsem zůstal. Do práce se pořád těším, vždycky jsem měl štěstí na pracovní kolektiv, ten mě tady drží. Dokud budu moct, rád bych v autoškole zůstal.“ Vzhledem k zodpovědnosti a časové náročnosti, kterou si tato profese žádá, občas dochází k tomu, že se Vítek vrací domů dost zničený. „Ale stačí se vyspat a ráno se s chutí a úsměvem znovu těším na kolegy a další řidičské adepty,“ prozrazuje.  

Od dob, kdy s autoškolou začínal, se dopravní provoz značně proměnil. Je hustější, řidič musí čelit více rozhodnutím. Kvůli tomu se zpřísňují i požadavky pro uchazeče o řidičské oprávnění. „V dnešní době je potřeba víc. Zdvojnásobil se počet jízd, a i to je někdy málo. Žadatelé někdy přijdou sami, že si chtějí připlatit další jízdu nad rámec základního výcviku, například kvůli couvání. S tím nemám problém, naopak jsem rád, že si včas uvědomují svoje nedostatky. Závěrečné testy těžké pak nejsou, ale rozsah otázek je daleko větší, takže je potřeba studovat postupně a problematice rozumět. Musí se nejprve nastudovat teorie, nejde rovnou vlítnout na testy,“ připomíná známou věc.

Jihlava prý představuje takřka ideální lokalitu pro výcvik nastávajícího řidiče. „Kromě tramvají je tu vše, co žák potřebuje. Máme tu přivaděč, dálnici, velké a malé křižovatky, semafory. Žák tak čelí různým typům dopravních situací,“ vypočítává Bohumil Vítek. Na dotaz, kde konkrétně se často chybuje, zmiňuje „slalom v jízdních pruzích“ v Jiráskově ulici, kde je třeba dávat velký pozor při řazení do pruhů, musí se včas zapnout a vypnout směrovka, atd. Právě nesprávné najíždění do křižovatek, přejíždění plné čáry nebo nedodržování povolené rychlosti patří mezi nejčastější neduhy uchazečů o řidičský průkaz.

A na co je třeba zvlášť klást důraz? V čem se nejvíce chybuje? Zkušený instruktor nepřekvapí. „Silniční provoz vyžaduje umět předvídat situaci dopředu. Klade se velký důraz na dokonalé ovládání vozidla, tedy volantu (držení, točení), řadící páky, atd. Velmi důležitá je důslednost a orientace v silničním provozu, to znamená sledování zrcátek, používání směrovek. To je velmi důležité. A nade vším ční dodržování pravidel silničního provozu.“

Náš respondent má odzkoušené určité postupy, aby žáka hned neodradil. Prvně zajíždí na místa, která jsou jednodušší, později se dopravní situace ztěžují. „Kolikrát je menší křižovatka složitější než velká, když třeba není pravidelná a musí se do ní najet pod jiným úhlem,“ upozorňuje.  

Mám couvat popředu, nebo pozadu?

Žáky chce samozřejmě připravit co nejlépe. „Po neúspěšné závěrečné zkoušce nemůžu usnout a přemýšlím, jestli jsem i já někde neudělal chybu, tu hledám u sebe jako první. Na tom, aby autoškolu každý dokončil, mi záleží. Bohužel často hrají roli nervy, že žák při závěrečkách neprodá to, co se naučil a umí. Pokud ale poruší pravidla silničního provozu, tak logicky není zbytí,“ vysvětluje.

Ročně vyškolí minimálně sto řidičů, to za celou Vítkovu kariéru dělá tisíce úspěšných uchazečů. Může tedy porovnávat „Nechci úplně zobecňovat, ale v podstatě se dá říct, že dříve jsem ze strany studentů cítil větší zájem. Ale nikdy jsem si na ně nenaříkal. Historicky se mi také ukazuje, že ti z venkova mají o něco lepší přístup než ti z města. Ten přístup a zodpovědnost je jiná. Občas se třeba stane, že žák zapomene přijít na domluvenou jízdu, a tak mu musím sám volat, aby přišel,“ uvádí konkrétní případ.

Typologie aspirantů je samozřejmě velmi rozdílná. „Je spousta lidí, o kterých ani nevím, a udělají zkoušku úplně v pohodě. A potom jsou tací, kterým se musím věnovat více a dlouho pracujeme na tom, aby se naučili na dostatečnou úroveň.“ A může hrát roli talent nebo jiné předpoklady? „Určitě mohou, pokud se v rodině řídí, dotyčný má k řízení obvykle také blízký vztah a učí se rychleji. Ale i zde je to individuální. Mnohdy jsem měl studenty, kteří se perfektně naučí teorii, ale těžko se učí jezdit. A naopak. Ideální je, když umí všechno,“ směje se Vítek.

Za svou praxi nasbíral celou řadu humorných historek. K dobru vypráví některé z poslední doby. „Jedné žákyni jsem řekl, ať zacouvá. Ona se následně zeptala – „popředu, nebo pozadu?“ Říkal jsem ji, že si může vybrat,“ těžko Bohumil zadržuje smích. Nebo: „Na přikázaném směru jízdy rovně se ptal žák, kudy má jet dál. Já mu opáčil, že podle toho, kam můžeme. Žák mě odzbrojil, když prohlásil, že pojedeme doprava, že tam jsme ještě nebyli. Já se nezmohl na víc než na „No a taky nebudeme.“

V našem rozhovoru byl ale čas i na vážnější témata. Jako největší aktuální problém na českých silnicích vidí příliš rychlou a agresivní jízdu, které také napomáhají silná a rychlá auta. „Často řidiči spěchají a při jízdě moc nepřemýšlí. Ukazuje se to například i ve zbytečném troubení na vozidlo autoškoly. Popravdě, řidiči často neřeší ani parkování, kolikrát stojí na čáře a je jim to jedno. To je další problém, zvlášť když parkovacích míst je málo.“

Profesionální deformace se na Bohumilu Vítkovi neprojevuje ani v osobním životě. Pokud může, řídí i na soukromých cestách. Ale na nějaké daleké dovolené ho příliš neužije, raději dává přednost tuzemským krásám. „Baví mě výlety do přírody, rád houbařím nebo chodím na procházky se psem.“

A to jsme ještě nezmínili jeho celoživotní lásku – sport. „Moc rád sportuji, i když teď více pasivně. Hokej, fotbal, to je moje,“ rozplývá se velký fanoušek Dukly Jihlava. Holduje nejen kolektivním, ale i raketovým sportům. Velice oblíbený je u něj tenis, ale hlavně ping pong. „Když mi někdo řekne, že je sportovec, má u mě plus,“ uzavírá se spikleneckým mrknutím náš milý respondent.