Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Jaroslav Grodl: Vysočina je region, kde umění extrémně nezajímá

 
pondělí, 10. srpna 2015, 07:39

Když vjíždíte do Čejova u Humpolce, už z dálky je vidět nevšední autobusová zastávka, jejíž umělecké zpracování je dílem Jaroslava Grodla, malíře pracujícího pod pseudonymem Pure Beauty a kurátora Oblastní galerie v Jihlavě. Jaroslav Grodl vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Jiřího Sopka a druhým rokem se snaží spolu s kolegy v galerii připravovat výstavy, které ale, jak sám říká, veřejnost příliš nezajímají. Pracuje také ve svém soukromém ateliéru v Jihlavě a restauruje fresky na Křemešníku.

Znám Vaši tvorbu na zastávce u Dehtářů, je dobře, že jste umělecky pojal i zastávku v Čejově. Jak a proč Vás to napadlo?
To bylo za trest (smích). V Dehtářích jsem to udělal ilegálně, byl jsem odsouzen za sprejerství, veřejně prospěšné práce, no a tuto zastávku jsem tedy udělal jako službu společnosti.

No moment. Vy jste za trest dělal něco, co bylo předmětem právě onoho trestu?
Ano. Vyšlo mi z toho poučení, že umění je v zásadě společenská dohoda - to jen umělec dělá umění pořád (smích). To nelegální malování po zdi je hraniční situace, která to ukáže. Právní rámec, který samozřejmě beru a respektuju, protože zahrnuje i podstatnější věci, než je malování po zdech, říká, že pokud namaluji zastávku bez povolení, je to trestné, pokud po souhlasu se společností, mohlo by to být i umění. To platí i v případě slavného Duchampova pisoáru – v galerii pisoár obdivujeme, ale do pisoáru na záchodě si ulevíme. Do galerie za uměním, na zastávce stačí jízdní řád. Viděno z výšky je to zkrátka společenská dohoda. Jen ten blázen umělec žije v umění pořád a i na tom záchodě mu to šrotuje v hlavě...

Považujete se za umělce?
To už je mi asi nějak jedno. Jsem malíř.

Ono „už“ znamená, že dříve jste to řešil?
Například pro spisovatele by mělo být psaní polem osobní svobody. Já žiju jazykem malby. Malba je pro mě osobní svoboda. To, jestli to někoho zajímá, nebo si vydobudu nějaký profesní výložky, to už je mi jedno.

A ztrácí se svoboda malířů, když se svou malbou živí?
Jsou tu dvě množiny, dva světy umění: to, co se učí na uměleckých školách, kdy se tvoří obsahy, a pak množina ve smyslu trhu. To jsou ony cifry a kolotoč různých módních trendů. Ti mimo trh tvoří pro pár alternativních jedinců, pro uměleckou komunitu, ti úspěšní vyrábí věci pro trh. Existuje průnik, kde se to skloubí, a to když si umělec umí držet svobodu a dá se tomu věřit a trh chce, aby dělal právě to, což je mimochodem malý zázrak, protože například po alternativním umělci se nechce nic. Není zde společenská poptávka. Takový umělec chce něco sám po sobě, chce přežít.

A jak jsme na tom s uměním v Čechách?
V Čechách je tradice, že ocení umělce až po smrti. Velký bard českého umění Josef Váchal již skoro před sto lety říkal, aby národ oceňoval umělce za života penězi, nikoli po smrti pamětní deskou. Děsí mě celý prostor střední a východní Evropy, kde se ohromně plýtvá tvůrčí silou. My Slované blbcům dáme medaile a talenty vraždíme. Mám na mysli třeba 20. léta 20. století na Ukrajině. Ironicky bych řekl, že tu máme asi jistou geografickou tradici.

Jinde na světě je to jinak?
Tak třeba Západ. Dějiny umění 20. století jsou dějiny „západního“ umění. Odtud vyšly impulzy i módní trendy. Velký kapitál legitimizuje dění, a tak vznikají právě ty zmíněné trendy. Peníze samotné nedělají umění, to ne, ale lidé Západu, kteří peníze mají, chápou, že prachy nejsou všechno, že umění vytváří hodnoty, které jsou taky potřeba.

Rozumím. A je vůbec možná nějaká cesta nápravy?
Je tady celkem mrtvo. U Čechů se kdysi osvědčil spolkový život. Nějak to fungovalo na bázi celospolečenského dobrovolnictví, lidé spolu komunikovali, všemožně se snažili, přispívali ..

Jak je ale možné, že na charitu přispíváme horentní částky a mecenášství je u nás mrtvé?
Umění nemá tragický dojemný moment, je to „jenom“ hodnota a navíc se děje pořád, průběžně, čili pro většinu je umění jen „normální“ jev.

Pojďme nyní k Vaší profesi. Jak dlouho působíte v Oblastní galerii Vysočina?
Jsem tam druhým rokem.

Jak taková galerie funguje?
Těsně před prázdninami se schvaluje dramaturgie výstavního plánu a v podstatě všichni z odborného týmu mohou iniciovat různé typy výstav. Základem ale je, že galerie by měla střídavě dělat výstavy různých historických fenoménů z dějin umění, tematické výstavy, dále vystavovat současné etablované umělce, a samozřejmě je tam i prostor pro současné mladé umění.

Co naposledy jste inicioval Vy osobně?
Mě osobně a nejintimněji zajímá figurální malba. Pak jsem uvedl například Mariu Kotrbu, což je vynikající sochař. Taky zmíním výstavu Františka Skály, jejíž návštěvnost byla vysoká.

Což znamená?
Asi 2000 lidí.

A standardní návštěvnost je?
Průměr asi tři sta padesát lidí na výstavu, pokud si vybavím správně. Nevím teda přesnou metodiku výpočtu, máme víc budov, víc výstav naráz, ale nic moc, no.

Vy mi chcete říct, že k Vám do oblastí galerii v krajském městě přijde tak málo návštěvníků?
Vysočina je region, kde umění extrémně nezajímá.

Jak je to možné?
Dám Vám příklad. Na Vysočině je jeden protěžovaný umělec jménem Michal Olšiak. Jeho umění je zvrácenost, která nemá ve střední Evropě obdobu. V každé vesnici kolem Žďáru, kde pan Olšiak bydlí, se objevují hororové zrůdy, kterým lidé říkají sochy. Když se vrátím například do barokní doby, ve které tvořil opravdový mistr Giovanni Santini, byly různé cechy, které držely tak říkajíc laťku a které dělaly věci duchovní. Ideově byli zaštítěni vzdělaností, což šlo ruku v ruce s řemeslnou profesionalitou. Obyčejní lidé o tom v podstatě nemohli rozhodovat. A dnes je to přesně naopak. Vesnice potřebuje zvýšit turistický ruch, a tak si na objednávku nechá zrealizovat sochu, kterou navíc naplácne vedle právě zmiňovaných Santiniho skvostů. Placené umění dnešní doby je totiž reklama a vše souvisí pouze s tokem peněz. Pak mi z toho vychází, že umění je asi zbytečnost, když v důsledku stojí ve vesnici místo soch ty Olšiakovy reklamy na turismus.

A co s tím? Vždycky jsem si myslela, že právě intelektuální elita by měla na takové věci upozorňovat. Snažíte se o to?
Nejsem intelektuální elita, jsem obyčejný malíř. Ale ano, s tímto konkrétně se snažím něco dělat. Je to tak extrémní míra nenormálnosti, že to zvedne ze židle i mě, jinak mírného člověka.

Jste mírný, ale také poměrně kritický k současnému kontextu…?
Každý se nějak účastníme různých zhovadilostí kolem, přispíváme k nim svým dílem. Každý nějak jinak. Já taky. Podle mě jsou jedinou omluvou lidstva momenty, kdy se potkává vzdělání s empatií. Co se týče umění, malíř sice žije dnes, ale přes obraz si tyká s renesančním malířem, vidí činnost jeho rukou, jeho mysli, vidí živého člověka. A to je nesmírně poučné, cítit onu existenci starou 500 let. Najednou vidíte, jací tam byli neuvěřitelně vzdělaní a citliví lidé. Tam člověk ucítí jistou naději.

Ale dějiny nelze zastavit?
Já vím, někam se to sune, ale pokrok je taky pěkná blbost. Například proslulý „temný středověk“ byl možná spíš „vrchol duchovnosti“. Všechny ty ilustrované kodexy, oltáře, vitráže, to je zázrak. My sice překleneme obrovské údolí obloukem dálničního mostu a jedeme tudy na dovolenou k moři, ale oproti nim jsme v oblasti opracovávání jistých hodnot na bodu mrazu. Ale tohle vysvětlit lidem je nemožný.

Napsala: Monika Brzoňová

 


 

Kam dál?

Architekt Franěk: Investor a péče o krajinu k sobě moc neladí

středa, 15. července 2015, 10:25

„Architektura si klade za úkol uspokojit nejen potřeby hmotné, ale i potřeby duchovní“, říká Martin Franěk, humpolecký rodák a v...

Vysočinu zasáhla bouřka, stromy padaly hlavně na Pelhřimovsku a...

středa, 8. července 2015, 09:15

Vysočinu zasáhly po půlnoci bouřky doprovázené silným větrem. Hasiči od druhé hodiny v noci do sedmé hodiny ranní zasahovali v...

Večerníček v Muzeu rekordů a kuriozit Pelhřimov

středa, 1. července 2015, 10:35

Maxipes Fík, Rákosníček, Křemílek s Vochomůrkou, Rumcajs a dalších 27 nejznámějších večerníčkovských postaviček se na prázdniny...

Tragédie v Horní Cerekvi na Pelhřimovsku

pondělí, 22. června 2015, 11:04

Zatím neobjasněná tragédie se stala dnes kolem šesté hodiny ráno v Horní Cerekvi na Pelhřimovsku. Podle neoficiálních informací...

 

Komentáře

 
 

O čem píše Drbna.cz

Díky sbírce vydala Iva Volková knihu. Pomůže pejskům v útulcích po celé republice

Díky sbírce na internetovém portálu Hit Hit mohla Iva Volková, majitelka dočasného domova pro týrané pejsky Rafael o.p.s, vydat knihu Příběhy statečných. Peníze z prodeje pomůžou registrovaným útulkům v České republice hradit například nákladné operace.

Do České republiky se dostalo na deset tisíc pstruhů z Itálie se zakázanou látkou

Veterináři zjistili, že deset a půl tisíce pstruhů z Itálie mělo ve svalovině zakázanou leukomalachitovou zeleň, povolený limit vzorky přesáhly sedmkrát. Se zbytky této látky se veterináři v posledních letech setkávají spíše sporadicky, sdělil mluvčí Státní veterinární správy (SVS) Petr Vorlíček.

Na Srí Lance zrušili po útocích zákaz vycházení, obětí je již 290

Úřady na Srí Lance dnes ráno zrušily zákaz vycházení, který byl vyhlášen v neděli kvůli atentátům. Při nich zemřelo na 290 lidí a dalších asi 500 bylo zraněno. Policie v této souvislosti zadržela 24 lidí, k útokům se ale zatím nikdo nepřihlásil. Agentura AP s odvoláním na forenzního odborníka uvedla, že útoky podle dosavadního vyšetřování spáchalo sedm sebevražedných atentátníků. Před cestami na Srí Lanku varovaly své občany USA, podle nichž na ostrově hrozí další útoky.