(NE)OBYČEJNÍ: Péče o pacienty mě stále naplňuje, říká vrchní sestra jihlavského urgentu Hana Hladíková

Sympatická tmavovláska Hana Hladíková si mě vyzvedává na recepci jihlavského urgentu. Usadím se v její malé kanceláři a zapínám diktafon. „Mám se bát?“ rozesměje se sympatická sestřička a začíná vyprávět svůj (ne)obyčejný příběh, který se odmala točí kolem zdravotnictví. „Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu, nejdříve jsem pracovala jako zdravotní sestra na chirurgii a kardiologii. Mezitím jsem stihla krátkou „mateřskou“ přestávku. Pak jsem nastoupila na operační sály, vystudovala dvě specializace – pooperační péče a vedení lidí. A jelikož bylo potřeba, tak jsem si následně dodělala bakalářské a pak i magisterské vzdělání." 

Z povídání nás vytrhne zvonění telefonu. To nebo zaklepání na dveře se během mé návštěvy stane ještě několikrát. Je to jasný důkaz toho, že je Hanka zaneprázdněnou osobou a že se ve své pracovní době nezastaví.  „Já se omlouvám, kde jsme to skončily?“ ptá se s úsměvem a pokračuje s informací, že v Nemocnici Jihlava pracuje od roku 1989.

Nynější vrchní sestru urgentu si můžete pamatovat i z centrálních ambulancí, což byl začátek cesty k pozici vrchní sestry. „Na urgentu jsem šestým rokem,“ doplňuje ještě Hladíková.

O své práci mluví s velkým nadšením. To jen potvrzuje, že si svou profesí splnila dětský den. „Sestřičkou jste chtěla být fakt odmalička?“ zajímá mě. „Ano, maminka mi dokonce na dětský karneval šila kostým sestřičky. Tuhle práci ani nemáme v rodině. Prostě to pro mě byla jasná volba odmala,“ usmívá se Hana Hladíková.

Mezi dvanácti nejlepšími sestřičkami 

Od vzpomínek na dětství se dostáváme do nedávné minulosti, konkrétně do roku 2018. Hanka totiž byla jednou z dvanácti finalistek soutěže Sestřička roku 2018, kam ji nominovala právě jihlavská nemocnice. „Tato soutěž, kterou organizuje společnost Batist, je podle mě záslužný počin, protože se snaží zviditelnit práci zdravotních sester. Dopřáli nám úplně jiné zážitky, než na které jsou sestry zvyklé ze svých nemocnic.“ Nakonec to „na bednu“ nebylo, ale i tak na soutěž Hanka ráda vzpomíná. „Vítězství ale nakonec na Vysočině přece jen zůstalo, vyhrála totiž kolegyně z Nového Města. A pro mě bylo vítězstvím už to, že jsem se z 530 nominovaných sestřiček probojovala do dvanáctky nejlepších.“

A jak vypadá takový běžný pracovní den vrchní sestry na jihlavském urgentu? Jak se dozvídám, je to převážně samá administrativa. „Po příchodu do práce ráno začnu tím, že si vyberu všechny vzkazy a vyzvednu si veškerou dokumentaci, co se odehrálo kolem pacientů – mám na mysli pracovní neschopnosti, úrazy, pojistky. Zjistím stav personálu, který mám na ten den k dispozici. Pak si obejdu svoje stanice, které mám na starosti – to je konkrétně urgentní příjem, ambulance plastiky a ambulantní trakt, kde jsou odloučené ambulance ortopedie a urologie. Tam stejně jako na urgentu zařídím vše, co je třeba. Mezitím se většinou naskytne něco jiného, co víc „hoří“ a co musím řešit akutně, třeba že kape voda ze stropu,“ usmívá se Hana Hladíková.

Po těchto všech úkonech se věnuje práci podle daného harmonogramu. „Například dnes je objednávací den. V podstatě jde o koordinaci provozu a správcovství celého oddělení. Starám se i o lékařskou pohotovostní službu, z toho mi také vyplývají další povinnosti. Tam je to taky hodně o administrativě, protože službu zajišťujeme pro celé Jihlavsko. Zároveň, abych nedělala jen „papírování“, se snažím držet nějakou zdravotnickou erudici, takže sem tam zaskočím do ambulancí, když je třeba."

Agrese pacientů narůstá 

Nedá mi nezeptat se, jestli někdy vrchní sestru urgentu můžeme vidět v recepci? „Raději než do recepce jdu raději do té ambulance. Na recepci urgentu mě lidé najdou, jen když to opravdu hoří a už tam nemám koho dát,“ vysvětluje s úsměvem.

Zdravotní sestry v nemocnici zažívají i nepříjemné, často i krušné chvilky. To mi potvrzuje i Hana Hladíková. „Agrese pacientů mi v naší profesi hodně vadí. Pacient na nás nejednou vytáhl nůž nebo nás chytl pod krkem. Taková agrese, k tomu i ta slovní, u pacientů pořád narůstá. Mám samozřejmě i pár pacientů, o které jsem se starala a kteří se mi takzvaně vryli do paměti. Několik lidských příběhů mě určitě zasáhlo a ovlivnilo. Pak je už na člověku, jak se s tím vyrovná.“

Pro záchranné složky obecně, ať jsou to policisté, hasiči nebo zdravotníci, je přesně tohle dost zásadní.  Zamknout kancelář a jít domů s „čistou hlavou“. Dá se to naučit, když to člověk hned nedokáže? „Dá se to naučit, dá se to odbourat. Člověk ale musí chtít a intenzivně na tom pracovat. Dřív jsem si práci hodně nosila domů a dost jsem to prožívala. Ale jednoho dne zjistíte, že už nemůžete. Takže buď si to člověk sám srovná, nebo se nabízí odborná pomoc. Já jsem na to naštěstí přišla sama a začala jsem na tom pracovat. Dost mě k tomu nasměrovalo i mé studium, protože jsme tam měli třeba i psychologii nebo management, takže vím, jak pracovat sama se sebou i s lidmi,“ odpovídá mi Hanka na mou otázku. 

Jihlavský urgent, a jak se dozvídám tak nejen ten, bývá často veřejností kritizován za to, že tam pacienti stráví hodně času čekáním v čekárně. „Samozřejmě i nás toto trápí. Je ale důležité vysvětlit, že s dlouho čekací dobou se toho moc udělat nedá. My máme svou kapacitu a tu prostě nelze překročit. Na každého pacienta nemáme jednu sestru a jednoho lékaře, prostě celý tým. A je jasné, že čím víc lidí na urgent chodí, tím delší je čekací doba. Prioritou jsou pro nás pacienti v ohrožení života. Rodina přiveze příbuzného autem ve špatném stavu, přitom by měl dojet spíš sanitkou. Oproti tomu přijede sanitkou někdo, koho bolí už 14 dní v krku. To jsou případy, které se u nás skutečně stávají.“

A co je i přes toto všechno po skoro třiceti letech ve zdravotnictví pro Hanku „motorem“? Naplňuje ji ještě pořád to, že se stará o druhé? „Naplňuje mě ta samotná péče o pacienta. Pokud mi o ni opravdu jde, a já ji svou prací mohu ovlivnit, pak jsem na svém místě. Pokud dojdu k závěru, že péči ovlivnit nemohu, pak bych měla odejít. I všem svým novým sestřičkám říkám známé: Chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě,“ popisuje mi svůj „pohon“ Hana Hladíková.

Určitě je na místě zmínit i to, co „šéfová“ jihlavského urgentu za šest let svého působení dokázala na svém oddělení vylepšit. Jsou to drobné počiny, které nejsou viditelné, ale i přesto důležité. A mezi ty viditelnější považuje vznik psychosociální intervenční služby pro zaměstnance i pacienty. „To byl jeden z úkolů, se kterým jsem do této pozice šla a jsem ráda, že jsem to dokázala. Podařilo se nám sem „natáhnout“ i Nadaci Kryštůfek pro děti. Na tyto splněné „úkoly“, se kterými jsem do své funkce šla, jsem pyšná, že se podařily,“ vysvětluje Hladíková.

Hana Hladíková samozřejmě nežije jen svou prací. Aby ji dělala dobře a chodila každé ráno do práce „ve formě“, tak je důležité, aby uměla odpočívat. Proto asi není překvapením, že má ráda činnosti, u kterých může „vypnout“. „Oblíbila jsem si pilates a jógu, kde hlavu vypnu, a taky hodně čtu. Baví mě i procházky po lese a práce na zahrádce, zkrátka odpočívám u nějaké manuální činnosti, když dělám hlavně administrativu. Dřív to bylo naopak, když člověk sloužil a měl spíš fyzicky náročnou práci, aby se to vyrovnalo. Důležité je pro mě rodinné zázemí, bez kterého bych tuto profesi nemohla vykonávat.“

Minulost i současnost jsme už při našem povídání probraly. Co budoucnost? Kde se Hana Hladíková vidí za deset let? „Určitě je důležité říct, že bych na své pozici ráda vydržela co nejdéle. Je mi jasné, že se ale mohu dostat do stadia, že už to tady nepůjde. Proto se na svou aktuální pozici úplně neupínám. Není to vůbec o tom, že by se mi na urgentu nelíbilo, ale mám svůj pracovní sen, který bych si chtěla splnit. Spíš je to pro mě jakási alternativa, abych byla ve své práci psychicky v pohodě,“ vyhlíží do budoucnosti Hana Hladíková.