Architekt Franěk: Investor a péče o krajinu k sobě moc neladí

 
středa, 15. července 2015, 10:25

„Architektura si klade za úkol uspokojit nejen potřeby hmotné, ale i potřeby duchovní“, říká Martin Franěk, humpolecký rodák a v současné době jihlavský architekt, jenž projektoval stavbu, která získala v soutěži Stavby Vysočiny první místo. V rozhovoru vám přinášíme jeho pohled na moderní architekturu, složitou cestu k trvale udržitelnému rozvoji i osobní pohled na tvorbu a projekci vítězné stavby.

Váš návrh a potažmo i realizace Vyhlídkové věže na hradě Orlík u Humpolce získala 1. místo v soutěži Stavba Vysočiny 2014 v kategorii Stavby pro sport a volný čas. Jaké jsou Vaše dojmy z tohoto prvenství?

Při realizaci jakékoliv stavby je pro mne jako architekta obecně problém získat relevantní odpověď na otázku, zda se záměr povedl, či nikoliv. Většinou s návrhem i realizací trávím hodně času a tím pádem mi chybí dostatečný časový odstup a možnost adekvátního kritického pohledu. Architektonické soutěže obecně tedy chápu jako možnost posudku stavby někým, kdo s ní nemá nic společného a vidí ji jinýma očima, než já.

A podobně tomu bylo i u vyhlídkově věže na hradě Orlík?

Tak konkrétně s rozhlednou u Humpolce jsem strávil zhruba rok profesního života a musím říci, že to byl rok velmi intenzivní. Návrh prošel několikerým projednáváním na radnici, NPÚ, byla i veřejná anketa, veřejné hlasování zastupitelstva, a projekční práce i realizační práce probíhaly poměrně ve vysokém tempu…

Takže trnitá cesta k realizaci?

Ano. Ještě za žádnou stavbu jsem nemusel bojovat jako za tuto. Areál hradu je památkově chráněný, „ukouslé“ nároží věže bylo po generace známým identifikačním prvkem hradu, a aby toho nebylo málo, projektoval jsem navíc do města, kde jsem zhruba 25 let bydlel a dodnes v něm mám já i manželka rodinu. První místo v krajské soutěži mne tedy velmi těší, zvláště když se jedná již o druhé ocenění, které rozhledna od své realizace získala.

Podle Martina Pertla, manažera Svazu podnikatelů ve stavebnictví v ČR pro Kraj Vysočina, byl počet 28 přihlášených staveb druhý nejvyšší za celou třináctiletou historii soutěže. Jak vnímáte tento nárůst?

Domnívám se, že není důležitá kvantita, ale kvalita realizací. Subjektivně mám pocit, že se jedná o jeden z nejkvalitněji obsazených ročníků a pokud je zároveň počet staveb druhým nejvyšším, je to jen dobře. Zámek Valeč, Rozhledna na Pekelném kopci, Náměstí republiky ve Žďáře nad Sázavou a další jsou stavby, které si dozajista zaslouží publicitu a je určitě chvályhodné, že se Kraj Vysočina rozhodl dlouhodobě podobnou činnost podporovat.

Spolupracoval jste i s brněnským architektonickým studiem Adam Rujbr architects. Co důležitého jste se u nich naučil?

U Adama Rujbra jsem působil v rámci praxe v pátém ročníku studia. Sice jsem se již předtím snažil pohybovat a získávat zkušenosti ve stavebnictví a projekci, ale fakticky až v brněnském ateliéru jsem mohl zažít, o čem naše profese je. Zároveň to byl poměrně rychlý střet s tvrdou realitou – první den mi ukázali pracoviště, druhý den naložili do auta a přes celou republiku dovezli na břeh Lipenské nádrže, třetí den jsem měl začít navrhovat na „zelené louce“ rekreační oblast o 200 rodinných domech pro holandského investora. Nedá se říci, že jsem se tehdy naučil něco konkrétního – učím se v podstatě dodnes. Jedná se o jakýsi nikdy nekončící soubor informací a nepředatelných zkušeností od hospodaření s časem po jednání s klienty atd. Toto člověka škola nenaučí, zkrátka se to musí naučit za pochodu, jinak řečeno „odžít“. Ať již profesně, nebo lidsky.

Působíte na mně jako „moderní“ architekt. Jak vnímáte tradiční a jak moderní architekturu?

Já osobně se rozhodně jako „moderní“ architekt necítím. Ono je vlastně otázkou, co to pojem „moderní“ je. Plochá střecha? Pásové okno? Jsem architekt, který žije v 21. století, má možnost používat moderní materiály a novodobé postupy. Když se však nad vším člověk zamyslí do důsledku, zjistí, že vše už tu vlastně někdy bylo, pouze to díky pokroku ve vědě či technice rozvíjíme.

Čili se učíte z minulosti, tvoříte v přítomnosti a hledíte do budoucna?

Tak nějak. Nemám problém s klasickou roubenkou, ale pokud ji po mně budete chtít nakreslit jako novostavbu, pravděpodobně se nedohodneme – není problém respektovat objem stavby, základní tvarosloví, ale opakovat něco, cobylo charakteristické pro určitou dobu a mělo určitý důvod, to mi nepřijde rozumné.

Jak tedy vnímáte koexistenci starých staveb vedle nových?

Vcelku dobrým příkladem může být architektura v Rakousku, Švýcarsku nebo Holandsku. Zde není problém potkat vedle staré roubenky novostavbu s nejmodernějšími technologiemi/ materiály a zjistíte, že tyto stavby spolu můžou bez problému koexistovat, nekonkurují si a v mnoha případech své okolí posunou k lepšímu. To může být zároveň odpověď i na otázku k „moderní“ architektuře. Pokud má stavba správné měřítko, je pro své okolí přínosem, ať již jako doplněk, nebo akcent, pak s ní nemám problém a je mi vcelku jedno, zda má plochou nebo sedlovou střechu, je to kostka nebo blob.

A jak se díváte na satelitní předměstí, potažmo vůbec na nově zbudované čtvrtě, kde chybí základní jasná linie, koncept, urbanistická vize?

Mám obavu, že toto téma by samo o sobě vystačilo na samostatný článek. „Kobercové“ nálety rodinných domů a průmyslových hal jsou v ČR a nejen v ČR, dlouhodobým problémem. To, že je něco špatně lze zaznamenat už v současné době, kdy jsou opuštěny satelity stavěné s velkou pompou v devadesátých letech bez návaznosti na jakékoliv doprovodné služby a dopravní obslužnost. Lze samozřejmě najít i slušné novodobé obytné soubory, většina výstavby je však stále založena na principu maximalizace zisku a rychlosti návratnosti investice bez ohledu na to, zda se nová oblast stane plnohodnotnou a fungující součástí města.

Takže architektonický problém odráží celospolečenské problémy? Mám tím na mysli sílu trhu na úkor trvale udržitelného rozvoje?

Ano, investor a péče o krajinu k sobě zatím moc neladí.

A když se k tomu přidají různá politická rozhodnutí ...

Přesně tak. Ta s tím jdou ruku v ruce a v případě kvalitně regulované zástavby stále ještě pro zúčastněné osoby znamenají jistou dávku společenské „odvahy“. Samozřejmě nesmíme zapomenout i na typicky české „můj dům, můj hrad“ a „udělej si sám“. Muselo by se od základu změnit smýšlení a představa lidí o tom, co je kvalitní veřejný prostor, odpovídající standard bydlení, společenská odpovědnost vůči svému okolí apod. Stejně tak politici by si měli uvědomit, že dělají strategická a hlavně většinou neměnná a dlouhodobá rozhodnutí s reálným společenským a kulturním dopadem, kdy regulace není překážkou k rychlému zisku do obecní pokladny, ale dobrou investicí do budoucna.

Když Vy sám navrhujete dům, do jaké míry nasloucháte investora a do jaké míry mu „nutíte“ svůj názor?

Když jsem jako student nastoupil do prvního ročníku na Fakultu architektury VUT v Brně, dostal jsem se do ateliéru pana profesora Stehlíka. Mimo toho, že mi pan profesor jako průmyslovákovi sebral pravítko a vrazil do ruky obyčejného špačka tužky, abych se naučil kreslit od ruky, pamatuji si od něj ještě jednu osobní filozofii, kterou se nám snažil od začátku vštípit - architektura je především služba klientovi. Pokud tedy přijde klient, snažím se především splnit jeho požadavky – on bude objekt používat, bude v něm bydlet a také jej platí. Na druhou stranu je jasné, že ne vždy ve všech případech jsou požadavky klienta reálné a zde je mým úkolem jej na úskalí jeho požadavků upozornit a pomoci mu najít akceptovatelné řešení. Zažil jsem bohužel i případy, kdy jsem se s klientem názorově „nesešel“ a spolupráce skončila. Uvádím záměrně bohužel, protože to spíše beru jako své selhání, nikoliv chybu opačné strany.

Architektura je do jisté míry vlastně filosofií života, neboť to, v jakých domech bydlíme, odráží hodně z toho, jací jsme. Je to tak?

Je hodně zábavné, že se o architektuře hodně mluví, píše, ale v podstatě neexistuje jednoduchá definice, co to vlastně architektura je – tento obor lidské činnosti je natolik obsáhlý, že si s jednou definicí zkrátka nevystačíte. Ještě z dob studia si z prvního ročníku teorie architektury u pana docenta Drápala pamatuji, že „architektura je subjektivním obrazem objektivní skutečnosti“ a „architektura si klade za úkol uspokojit nejen potřeby hmotné, ale i potřeby duchovní“. Pokud se nad těmito „poučkami“ zamyslíte, tak ano, architektura odráží hodně z toho, jací jsme – pouze zůstává otázkou, do jaké míry respektoval architekt klienta, nebo se naopak klient „podřídil“ architektovi.

Poslední otázka. Co máte aktuálně „na stole“?

Působím v soukromém ateliéru v Jihlavě, takže věcí „na stole“ mám rozděláno více. Běží nám stavby ve Frýdku- Místku a Karlových Varech, kde jsem pracoval na interiérech a kde je třeba momentálně kooperovat se zhotoviteli, a také dodělávám studii domova s pečovatelskou službou. Delší dobu se již také „potýkám“ s druhou etapou bytových domů v lokalitě „U Dubu“ v Jihlavě, kdy je jeden bytový dům aktuálně ve výstavbě a druhý se bude, doufám, v brzké době rozbíhat.

Napsala: Monika Brzoňová

 


 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Matku jsem měl rád, i když jsem se jí bál....

  • Policie souhlasí se zákazem vjezdu v...

  • Jihlavští kriminalisté dopadli dealera...

  • Volalo vám neznámé číslo? Zkontrolujte si...

Reklama