NA ROZTRHÁNÍ: Proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě?

Nelením, a volám tedy mému gynekologovi. Znovu se sestřičce představím a vysvětlím, co si žádám. Ale odpověď je zcela jiná, než jsem očekávala. Výsledky tam ještě nejsou, dneska se ještě nestahoval e-mail, a tak zatím neví. „Zavolejte si odpoledne.“

Nervózně čekám až do 17:30, abych doktorům dala prostor všechny výsledky stáhnout, a aby na mě byli připravení. S jakým údivem mi sestřička znovu oznamuje, že sice poštu stáhli, ale mé výsledky tam ještě nejsou. :(  V hlavě se mi začínají honit černé myšlenky. Přeci jen, i když těhotenství probíhá bez komplikací, tak pořád máte v hlavě malého červíka, který šťourá a šťourá a nenechá vás v klidu. Ale co, zavolám si zítra.

Čtvrtek 10. března:  „Pane bože, já si zapomněla zavolat na výsledky!“ Rychle hledám na internetu ordinační dobu na gyndě, a už je opravdu pozdě a v pátek se neordinuje, tak musím počkat až do pondělí. „Kdyby to ale bylo špatné, tak by určitě volali,“ uklidňuji se. Ale ten červík šťourá víc a víc.

Pondělí 14. března. Hned v osm ráno volám sestřičce o výsledky. Už mi stačí se jen představit a už ví, co chci. „Ale bohužel výsledky zatím ještě nepřišly a dnes ještě nemáme staženou poštu.“ Začínám být značně naštvaná, ale snažím se to nedávat najevo. Prosím sestřičku, ať stáhne poštu a zavolá mi zpět. Že už je to týden a půl a nelíbí se mi tak dlouho čekat. Ještě když vím, že minule byly výsledky do druhého dne.

Jsou dvě hodiny odpoledne a stále nikdo nevolá. A tak zvedám telefon já a volám znovu. „No, víte, pan doktor toho má moc a ještě jsme nic neprověřovali.“ Můj ohromný pohár trpělivosti přetekl a žádám o urychlené spojení s doktorem. „Víte, on zrovna dělá ultrazvuk a nemůže brát telefony,“ uklidňuje mě sestřička. „To mě nezajímá, já si počkám na drátě, klidně hodinu, až bude mít čas,“ odpovídám naštvaně.

No co myslíte? Jsem měkká. :(  Nechala jsem se ukecat, že mi určitě zavolají. A zavolali? NE!

„Jsem kráva.“ Měla jsem si pohlídat čas a zavolat před zavíračkou, teď už to tam samozřejmě nikdo nebere.

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

Středa 16. března. Tentokrát volám už před osmou, i když oficiálně otvírají až v osm. No, a samozřejmě to nikdo nebere... Nervózně poťukávám na mobil a čekám. Můj červ už kompletně rozvrtal celý mozek a nejsem schopná myslet na nic jiného než na to, co když mi řeknou, že výsledky jsou špatné. „Co na tom může tak dlouho trvat? Snad to nedopadlo tak hrozně, že to musí prozkoumat další lékaři, a proto to tak trvá?“ Věřte mi, že jindy jsem velmi pozitivní člověk, ale v této situaci mě už nic dobrého nenapadalo.

Volám, a sestřička mi odpovídá, že pan doktor o mně ví a že mi zavolá.

„Pane bože, bude mi volat doktor, to ne. Co tam našli?“ Zhluboka dýchám a nejsem schopná vůbec nic dělat.

Asi za půl hodiny mi opravdu pan doktor volá:  „Výsledky jsou naprosto v pořádku, žádné riziko genetických vad tam není!“ Ufff, to byla rána, takhle velký šutr mi ze srdce ještě nikdy nespadl.

„Víte, já jsem omylem zapomněl naše vyšetření a fotky z ultrazvuku odeslat na analýzu, a proto to tak dlouho trvalo,“ omlouvá se mi doktor. V ten moment jsem ho měla sto chutí zabít, ale zachovala jsem dekorum, slušně poděkovala a telefon položila. Byla jsem ráda, že je vše v pořádku a už jsem to nehodlala dál řešit.

Velikonoční víkend 25. - 28. března: Jedeme na Moravu k našim na velikonoční košt vín, stejně jako každý rok. O co jde? U nás jsou akce, kam přijdete, zaplatíte vstupné, dostanete skleničku a ochutnáváte vzorky vín, jak dlouho chcete, kolik chcete a jaké chcete. V tento čas je to téměř v každé vesnici, a tak nekoštujeme jen jeden den. Výhoda pro Zbyňďoura a jeho rodiče je ta, že jsem zase řidička. Minulý rok jsem kojila a letos jsem těhotná, ale to je holt úděl matek :-)

V sobotu pravidelně jezdíme do Vinařství U Kapličky, kde jsme měli zásnuby, a hlavně, kde nám moc chutná. Odvážím naši degustační výpravu na 18. hodinu koštovat a vracím se vykoupat a uspat našeho Maťoura. Kolem deváté přijíždím ke Kapličce a můj tým je perfektně připravený. Ve skleničce na mě již čeká jeden testovací vzorek na úvod (trochu vína si přeci dát můžu) a hlavně, následně už mají pro mě nalité vzorky nealkoholických vín. „Ano, i takové existují, a kupodivu bych i  já, mírný odborník, nepoznala, že neobsahují alkohol.“

Je půlnoc, a my se jako spokojené Popelky vracíme domů. V neděli nás totiž čeká ten největší košt, a to u nás ve vesnici, který začíná již v deset ráno a my musíme mít lístek číslo jedna.

Tentokrát si ale přispávám a vysílám pánské osazenstvo degustérů jako první s tím, že se s Maťourem přidáme po obědě. Je mi totiž opět šoufl, a tak si nejdříve musím uklidnit žaludek.

Sotva vkročíme odpoledne do sálu, kde košt probíhá, tak se každý rozplývá nad naším synem, a hlavně všichni řeší pohlaví naší Pepiny. „Bohužel, nevím, snad ve čtvrtek na další kontrole se dozvím. Pepina je Dvořka (myšleno Dvořáková) jak vyšitá a hraje s námi hru už od začátku. Napíná nás jak gumu od gatí,“ s úsměvem vysvětluju lidem v okolí. :-)

Ochutnala jsem asi šest vzorků a musím říct, že loňský ročník se opravdu vydařil. Všechny vzorky mi chutnaly.

Čtvrtek 31. března: Na pořadu dne je kontrola v 16. týdnu. Sotva vejdu do ordinace, tak už se ptám, zda mi dneska řekne pohlaví, že už to fakt nemůžeme vydržet. Doktor se usmívá, vidí, jak se těším, a tak mě ihned posílá si odložit a začínáme ultrazvukem. Opravdu se zaměřujeme na pohlaví, a já s vyvalenýma očima koukám na obrazovku a hledám spolu s doktorem pinďoura. Ta mrška Pepina se furt schovává. Buď je tam zadek nebo záda, pak zase noha a nebo pupeční šňůra. „A jak se jinak cítíte?“ ptá se mě doktor. „No, co vám budu povídat, všechno je těžší než v prvním těhotenství, ale každý mě uklidňuje, že to nic neznamená, že to tak měli taky a stejnak to bylo stejné pohlaví. Já nevím.“ A doktor se jen pousměje a říká: „Já taky ne, zkrátka se nám nechce ukázat a obávám se, že nás ještě chvíli nechá miminko napínat.“ Jinak je vše v pořádku a já odcházím s tím, že opět neznám pohlaví. Jestli to tak bude až do porodu, tak to nevydržím. Ale dobře nám tak, s Matesem jsme dělali, že nevíme pohlaví, i když jsme to věděli, a tak si nás Pepina vychutnává.

Všem z blízké rodiny píšu SMS, že je vše v pořádku, ale že pohlaví opět nevím. A co myslíte? Vrací se mi SMS s velmi podobnými odpověďmi, že nám stejnak nevěří a že je určitě taháme za nos.

Jooo, tentokrát jsme si fakt nahráli. Ale já to opravdu nevím!!!